Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu - 5.část

Nie každý má možnosť vidieť Ameriku z pohľadu cyklistu. Dvom ľuďom sa to podarilo. Renáta a Martin Stillerovi sú cykloturisti. Vydali sa na jednu zaujímavú cestu. Našim čitateľom sľúbili, že nám budú posielať z ich dobrodružnej cesty reportáže. Dnes uverejňujeme 5. časť --- Autormi textu a fotografií sú Renáta a Martin Stillerovi --- Úvod Naše téměř pětiměsíční cykloputování po Spojených státech Amerických je součástí půlroční cykloexpedice po americkém kontinentě, jejíž měsíční počátek byl na Kubě a kousíček také v Mexiku. Na tuto cyklocestu jsme se vydali s manželkou Renčou sami dva, jen na našich kolech, bez podpory jakéhokoli jiného doprovodného prostředku, vstříc všem dobrodružstvím, nástrahám i radostem, které cyklocestování přináší. USA – Grand Canyon a Monument Valley Trasa V této reportáži pošlapeme téměř 1000 km dlouhý úsek z horského Flagstaffu přes legendární Grand Canyon, odtud se přesuneme do atraktivní oblasti jezera Lake Powell, kde navštívíme unikátní místo The Wave nebo třeba vyhlášený Antelope canyon. Poté zamíříme do kolébky amerických westernů – Monument Valley, kde zažijeme trošku dobrodružství a nečekaných problémy. Pak projedeme také Údolí Bohů a skončíme v půlce expedice v městečku Bluff. Z Flagstaffu na Grand Canyon Opouštíme horský Flagstaff a stále stoupáme nahoru. Projíždíme kolem lyžařského střediska San Francisco Peaks a dosahujeme nadmořské výšky 2451m, našeho prozatímního výškového rekordu. Okolní borovicové lesy, všude spousta zeleně, příjemný svěží vzduch…to vše je slast jak pro tělo, tak pro duši. Náramně si to užíváme a kolem poledne trávíme skoro 4 hodiny poleháváním v lese na karimatkách. Krajina je fakt fantastická. Navečer pomalu klesáme, stromy mizí a zůstávají už jen keře. Druhý den se napojujeme na hlavní cestu a do velkého kaňonu už je to jen kousek. Ale…začíná silně foukat, žene se déšť a ten nás chytá těsně před Tusayanem, kde se už dost mokří schováváme na letišti, odkud se běžně startuje na vyhlídkové lety nad Grand Canyonem. Je zima. Vytahujeme tilakovky (bundy) a poprvé na expedici také rukavice! Večer déšť ustává a my se těšíme na další den. Grand Canyon První den váháme, zda se „plácnout“ přes kapsu a proletět se vrtulníkem. Nakonec touha letět vítězí, vytahujeme z peněženky kreditku a 10 000,-kč mizí z účtu razdva! Počasí je pro let ale více než ideální a tak neváháme. Volíme delší 50 min dlouhý let. Zážitek letět vrtulníkem nad kaňonem je jedinečný, hlavně když letíte poprvé v životě a jedná se ještě o GRAND kaňon! Užíváme si to, fotíme, natáčíme. Slunce a mráčky nám vytvářejí krásné pohledy a 50min v helikoptéře ulítlo jako voda! Přistáváme a jen litujeme, že to nebylo ještě delší. Nelitujeme, že nás to stálo dvoutýdenní expediční rozpočet. Fakt to stálo za to! Týž den absolvujeme ještě návštěvu kina I-max, kde se promítá nesledovanější prostorový dokument všech dob. Samozřejmě o ničem jiném než o Grand Canyonu. Odpoledne se přesouváme už do Grand Canyon Village, stavíme stan v kempu a vyrážíme na první výlet k jižní hraně. První pohled do kaňonu je jedinečný. Hodně jsme o kaňonu slyšeli, viděli spousty fotek, ale na vlastní oči to je prostě jiné. Neskutečné, že příroda něco takového stvořila. A my k tomu máme navíc ještě krásný západ slunce se spoustou obláčků a stínů. Další den vyrážíme na 17 km túru po jižní hraně z vyhlídky Hermits Rest směrem do kempu. Jedna vyhlídka je lepší než druhá a čas letí jako voda. Taktak se setměním docházíme do kempu. Třetí den máme v plánu sestup na dno kaňonu. Ale nějak jsme brzo ráno nevstali a tak jen lenošíme a sestup necháme na příští den. Den „D“ nastal. Jdeme dolů (a snad i nahoru). Všude je sice psáno, že se túra nahoru a dolů v jeden den nedoporučuje, že je to nebezpečné atd. My ale nemáme jinou šanci. Místa v kempu na dně kaňonu jsou beznadějně zamluvená. Navíc, už přece máme něco našlapáno jak pěšky, tak na kole, tak snad zmáknem i toto. Nejsme přece žádná „béčka“, ale i tak to bude fuška. Čeká nás 1500 výškových metrů nejprve dolů a až pak teprve nahoru a to celkem na 27km. Pro sestup volíme prudší a kratší South Kaibab Trail. Vyrážíme v 5:45, dost pozdě, neb Martin zapomněl klíček od zámku na kolo a tak jsme se museli vrátit do kempu. Sestup jde dobře a celkem rychle. Po 3,5 hodinách na trase téměř bez stínu a bez jediné možnosti doplnit vodu jsme na dně u řeky Colorado. Je tak úžasně čistá a průzračná, že i přes její extremně chladnou vodu neváháme a koupeme se. Čas ale letí a my pokračujeme do osady Phantom ranch na dně kaňonu, abychom doplnili zásoby vody na výstup. Pro cestu nahoru volíme mírnější, ale delší Bright Angel Trail, který vede místy hezky ve stínu a jsou zde tří místa s možností načerpat vodu. Chodník vede nejdříve dost dlouho podél řeky a pak se teprve začíná odbočovat a stoupat. Už je po obědě a teplota stoupá. Je přes 40 stupňů a my jsme rádi, že dorážíme do stinné oázy Indian gardens. Tam odpočíváme a vyčkáváme, než slunce zajde za skálu, abychom se zbytečně nesmažili na zbytku trasy. Stoupat začínáme kolem 17. hodiny a jde to krásně. Kolem sedmé večer už jsme kousek od cíle, když vidíme jednoho chlapíka, který se sotva vleče, posedává, zvrací a je evidentně v koncích. Společně ještě s třemi Portorikánci a jednou Polkou zahajujeme záchrannou akci. Dáváme mu jídlo, minerály, pití a snažíme se volat nouzovým telefonem o pomoc. Operátorka z nouzové linky nám prý ale nikoho poslat nemůže. Myslí si, že to není nutné. Prý mu máme dát napít a najíst a nechat ho přespat v nouzovém domečku. Jenže pán z Texasu je úplně mimo a někdy mluví úplně z cesty. Po opakovaném volání na nouzovou linku a asi hodině ztraceného času s natvrdlou a nelidskou slečnou na telefonu se rozhodujeme, že pána nahoru vytlačíme nebo odneseme. Nechat ho tam samotného přece nemůžeme. Na hranu jsou to pouhé 2km, ale nám to trvá asi dvě hodiny. Už je dávno tma, když kolem desáté večer jsme všichni úspěšně nahoře. Takže jeden velký dobrý skutek vykonán a my po velmi náročném a dlouhém dni upadáme do stanu. Na Grand Canyonu a v jeho okolí trávíme ještě další dva dny kratším trekováním a projížďkami po hraně tohoto neskutečného přírodního skvostu. Celé okolí je plní lesů, hlavně borovic. Volně se tu procházejí jeleni a údajně tu žijí i horští lvi. Je tu i příjemné klima, neboť jižní hrana se nachází v nadmořské výšce kolem 2150m. Cameron a indiánská galerie Ani jsme se nenadáli a po 50 km téměř stále z kopce jsme v Cameronu. Je zde hrozné vedro. Celé odpoledne se schováváme ve stínu a také navštěvujeme indiánskou galerii. Nádherné místo se spoustou skvostů. Mají zde plno pravých exponátů. Třeba dětskou indiánskou bundu z kůže za pouhých 75 000,- amerických dolarů, tj. za více než 1,5 miliónu korun! Hm, tolik s sebou nemáme… . Ale najdete tam i levnější věci jen za pár tisíc dolarů… . The Wave, Lake Powell, Antelope Canyon Ano, míříme do města Page a národního Parku Glen Canyon. Tahle oblast se považujeme za jedno z NEJ celé Arizony a Utahu. Největším lákadlem pro nás je unikátní geologická zajímavost The Wave (Vlna), která leží uprostřed pouště Paria Plateau a udělují se sem speciální permity jen pro 20 lidí denně a zájemců je mnohonásobně více. Rangeři to řeší formou loterie. 10 permitů jde přes internet zabukováním mnoho měsíců dopředu. Zbylých 10 permitů se losuje den předem. Protože The Wave je vzdálená z Page asi 50 km opačným směrem, než je naše trasa, navíc tam vede nepříjemná terenní písčitá cesta, tak jsme se rozhodli, že si pronajmeme na dva dny auto a zvládneme tak ještě i další rarity v okolí. Dorážíme k rangerům, vypisujeme žádost o permit a spolu s ostatními 34 lidmi jsme vhozeni do osudí. Ranger začíná losovat….napětí stoupá… . A třetí vylosovaní jsme MY! Hurááá, máme to! Jsme nadšeni. Mnozí to zkouší na mnohokrát a my jsme měli štěstí hned na poprvé. Na cyklisty se usmálo štěstí zase! Získáváme permit, ale protože platí až na další den, vydáváme se na 16 km dlouhý trek soutěskou Buckskin Gulch. Úzká soutěska v majestátných pískovcových skalách stojí za to. Různé formace, barvy, spousta stínu, to vše stojí za to. Druhý den už hrdě jdeme na The Wave. Po 2 hodinách chůze po rozpálených skalách nacházíme onu Vlnu. Zprohýbaná skála různobarevných vrstev pískovce se nám zdá až neuvěřitelná. Je to něco fantastického! Nemůžeme se vynadívat. Trávíme tam snad 3 hodiny. Slunce začíná připékat a my se musíme dát na cestu zpět. Tak takhle podívaná opravdu stála za to! Na cestě zpět do Page zastavujeme ještě u zemních pyramid a na jezeře Lake Powell, kde obdivujeme úžasně modrou vodu a za ní se tyčící bílé hory národního parku Glen Canyon. Poslední den v oblasti Page vyrážíme na návštěvu proslulé soutěsky Antelope Canyon. Dostat se tam dá jedině v organizované skupině po zaplacení 32 USD na osobu. Je to neskutečně komerční místo. Na pár set metrech v kaňonu jsou stovky lidí, kteří fotí prosvěcující sluneční paprsky do nitra soutěsky. Zážitek by to byl neskutečně úžasný nebýt těch davů lidí. Jsme z toho trochu znechuceni a když se mě indiánský průvodce ptá, jak se nám to líbilo, tak odpovídám že celkem jo, ale že je to jen a jen fabrika na peníze! Antelope Canyon rozhodně nepatří pro nás k těm nej místům, které jsme viděli. Naopak „podkova“ řeky Colorado, neboli Horshoe Bend bylo naprosto úžasné místo a téměř bez turistů! Monument Valley a první velké trable Z Page to máme asi dva dny jízdy hornatou krajinou do Kayenty a odtud dále do Monument Valley, tedy Údolí monumentů, které bylo proslaveny desítkami westernů Johna Forda, Johna Wayna nebo Clintna Eastwooda. A nebo bohužel také reklamou na známe cigarety … . Monument Valley leží na hranici států Arizona a Utah v indiánské rezervaci a tak se sem platí speciální vstupné. Je zde také nový stylový hotel, informační centrum a takové primitivní tábořiště. Jenže to není jen tak ledajaký kempík….je to nejkrásnější kempík v celé Arizoně! A opravdu….stan si postavíte na vyhlídkovém plató a jste přímo mezi monumenty. Delikatesní místo. Máme tu krásný východ i západ slunce. Je to euforie. Druhý den dopoledne se kocháme a odpoledne vyrážíme na 20km dlouhý šotolinový okruh do nitra Údolí monumentů. Bylo krásné odpoledne, vše se začínalo pěkně barvit, a když jsme byli zhruba v půlce, najednou jsem si všiml v dálce písečné bouře. Okamžitě se dáváme na úprk. Jenže…za 10min je to u nás! Vítr se točí, mele, vznikají větrné víry a všude kolem písek a prach. Některé poryvy jsou tak silné, že máme co dělat udržet se na nohou. Po 30 min bouře ustává a my dorážíme do kempu. A ejhle…odfouklo a převrátilo nám to stan. Je celý špinavý, vše plné písku prachu. Včetně nás samozřejmě. Chvíli uvažujeme co dále a i když pomalu zapadá slunce, rozhodujeme se k evakuaci a přesunu o 6 km dále do chráněného kempu Gouldings. Tím naše trable nekončí, naopak ty největší nás ještě čekají. Sbaleni odjíždíme a najednou, asi po 2 km je v cestě jeden z mnoha železných roštů proti přecházení dobytka. Silný poryv větru Renču strhnul mezi dva rošty do mezery, kam zapadlo zadní kolo. Rána jako hrom. Naštěstí se ji daří rychle zabrzdit. Zadní kolo se ale netočí. Ráfek je nabořený jako blázen. Zdeformovaný v jednom místě zcela. Nevíme, co dále. Stmívá se. Stopuji tedy jednoho indiána v jeepu a ten Renču odváží i s kolem do kempu a já pokračuji na kole. Kemp akorát zavírají. A s ním i sprchy. Takže se ani neumyjeme. Krucifix! Sedíme u recepce a v tom přichází švýcarská rodinka a nabízí nám pomoc. Daniel je mechanik. Půjčujeme si nářadí od indiána a po hodině práce s kladivem, kleštěmi, pilníkem atd. má Daniel hotovo. Ráfek vypadá stále hrozně, ale je tu šance, že takto dojedeme aspoň do nejbližšího servisu (200km), kde budeme muset koupit celé nové zadní kolo. Ještěže jsme ale Daniela potkali, jinak bych pro nové kolo musel asi stopem a vše by se náramně zdrželo. Utahaní, špinaví a kvůli všem problémům smutní usínáme. Na druhou stranu jsme ale rádi, že se nic více nestalo a že Renča spadla do te mezery zadním a ne předním kolem. To by teprve byl průšvih!!! Druhý den ráno se konečně koupeme, čistíme stan, kola, vybavení a odpoledne opouštíme Monument Valley, které ač bylo úplně fantastické, tak na nás i našich kolech zanechalo šrámy. Krajani před Údolím Bohů Před Údolím Bohů jsme měli milé setkání s krajany. U jednoho motelu hledám majitelku. Ta nikde. A tak se ptám dvou hostů v důchodovém věku, kde je paní majitelka a kolik stojí motel. Přesně mi nerozumí, na co se ptám a tak opakuji: „How much is double room in this motel?“ A paní říká manželovi: „No řekni mu, že padesát pět!“. Začínám se smát a říkám jim: „Tak se pojďme bavit hned česky ne?“ Okamžitě se též smějí a po chvilce povídání se dozvídám, že jsou z Uherského Hradiště a znají naše dobré kamarády. No to je ale náhoda. Uprostřed pouště, ve vesnici velké jak díra po granátu a takové milé setkání. Povídáme si o „106“ s těmito fajn krajany, jenže čas letí jako voda a my se rozhodujeme pokračovat, abychom se posunuli ještě blíže k Údolí Bohů. Valley of the Gods je zatím ještě turisty téměř neobjevené. Je to něco jako Monument Valley, jen v divočejší podobě. Skrz něj vede 27 km dlouhá šotolinová cesta, která je pro nás, težkooděnce, místy hodně náročná. Velmi prudká krátká stoupání na sypkém povrchu dělají svoje. Ale zvládáme to a náramně si toto tiché a divoké místo užíváme. Strávili jsme tam více než půl dne a rozhodně tato terénní a ne zcela jednoduchá zajížďka stála za to! Dále nás čeká několik táhlých stoupáků a dorážíme do městečka Bluff, kde jeden den kempujeme u řeky San Juan druhý den spíme v motelu, jako odměna za dosažení půlky expediční trasy. Kudy dále? Z Bluff budeme pokračovat do Cortezu (oprava kola) a odtud na indiánská publa Mesa Verde, ležící už v hornatém a zeleném Coloradu. Tam se stočíme zpět na severovýchod a budeme šlapat na Moab a národní park Arches. Další reportáže, fotografie a informace o probíhající cykloexpedici napříč Amerikou naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz